Ulice kolem kostela – E. Valentová

„Říkají mi pěkná bílá břízka. To toho je! Jen počkejte, jak budu krásná, až budu stará.“ Tato kratičká bajka z pera Karla Čapka mi zazněla v hlavě při pohledu na vysoké bělokmenné břízy lemující přístupovou cestu k dnes již neexistujícímu domku v ulici Bratří Čapků. Tato ulice odbočuje k řece Metuji z ulice Na Strážnici v jejím nejvyšším místě. Jak by asi viděli „svoji“ ulici oba bratří Čapkové? Karel by pozoroval okna a zahrádky rodinných domků očima autora Zahradníkova roku. Flóra okenní, jak v této půvabné knížce výstižně označuje rostliny pěstované za okny, moc pestrá není. Okna tu jsou, až na několik výjimek jakási posmutnělá, nerozkvetlá. V zahrádkách převládají růžové a červené růže, zvláště ty pnoucí jsou nádherné. Malíř Josef by v zimě svým kouzelným štětcem zachytil drobné postavičky sáňkujících dětí, kterým je v tomto ročním období tato svažitá silnice vyhrazena.

V dolní části ulice stojí stará budova s číslem 22, bývala v ní v 19. století škola. Uprostřed tohoto přízemního domu je dlouhá chodba s dveřmi do bývalých tříd, ze kterých jsou v současnosti bytové jednotky. Na konci chodby je vchod na malý kamenný dvorek. Školy se stavěly poblíž fary s kostelem, však také několik kroků odtud je vysoko nad pravým říčním břehem pravděpodobně nejstarší stavební památka ve městě, kostel Svatého Ducha. To už je na křižovatce ulice Bratří Čapků s ulicí Husitskou a ulicí Na Kopci. Kolem kostela se kdysi zatáčela hluboká úvozová cesta k brodu přes řeku. Jezdívaly tudy povozy na pole a ženy máchaly v mělké vodě prádlo.

Proti kostelu se hřbitovem, ještě o kousek výš, stojí štíhlá věž krčínské zvonice. Je polozděná s dřevěnou nástavbou a jehlancovou mansardovou střechou, krytou šindelem. K nízkému vchodu do zvonice vedou příkré schody. Zvonívalo se k církevním obřadům, zvony také ohlašovaly požáry, vpád nepřátelských vojsk, poskytovaly i základní informace o čase. Před hlavní bránou na hřbitov rostou dvě třísetleté lípy. Jejich široké koruny zjemňují letní ostrý sluneční svit na velmi příjemné zlatavě zelené světlo. Stála jsem pod nimi v době plného květu. Napsat, že byly doslova obaleny včelami, je příliš prozaické, daleko krásněji to vyjádřil básník František Hrubín: „… lípy s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí, divizny, proti nimž ducnou plápoly svic…“, všechno z tohoto památného místa uvidíte – louky za druhým břehem řeky sahají až k lesu Jáselný, i ty divizny kvetou na stráni u silnice pod zvonicí. Silnice, věrna svému jménu stoupá až na vrchol kopce, kde je hezké sousedské posezení na lavičkách pod kaštany a končí u rozlehlého pole, za kterým už jsou vidět Nahořany.
srpen 2005